Očekávám, že se na chvilku zařadí za sebe, abychom se mohli minout. Lesní cesta je tam jen na dvě kola vedle sebe.
Zpomalily. Obě stejně..., takže jedou pořád ve stejné pozici. V klidu dále žvaníce přijedou ke mně. Jedu asi tak 2x rychleji než ony. Nezájem.
Neuhne ani jedna. Musím na kraj tak, že riskuju rozbitou hubu a pád do řeky, protože se mi nechce do čelního střetu, i když jsem taky zpomalil. Dámy se mi mění v krávy. Krávy na kolech.
Krávy jedou v klidu dál.
Přijíždím na Svatošské skály. U hospody je krásně vyřezaná kláda, do které se dají parkovat kola. Jenže skoro podél celé klády parkuje jediné auto – asi majitele, takže kola jsou všude možně, jen ne tam, kde mají být.
Koupím si jídlo a jím venku. Kolem mne jde hezká mladá žena a říká:“Pojď...neboj se“ kouká při tom dolů. Asi mluví k miminku. A opravdu miminko trochu bázlivě, ale celkem v pohodě projde a jdou spolu zadem do kuchyně.
Není to ale lecjaké miminko. Tohle je srnčí. Fakt – nádhernej okatej koloušek jde poslušně za lidskou mámou naprosto bez stressu a klidně. Žasnu a usmívám se. Guláš je dobrej.
Kousek ode mne vykládá mladý blonďatý vodák dvěma dívkám zasvěceně věci, které on prostě ví.
Pulec je sice mládě...ale z ryby. Koukám na něj, jestli je to habaďůra, ale ne – říká to naprosto vážně a s převahou, takže pipinky mají další informaci do života.
A hned dostanou další, když jedna z dívek říká, že za barákem pod vodopádem mají živé pstruhy a že si ho můžou objednat.
„Pche“ káže blonďák. „Pstruh mě nezajímá, dám si guláš. Přítel mojí mámy je totiž rybář a letos v Norsku chytil metrvosudemdesát...toho...malamuta“.
Kvapně se balím a odcházím ke kolu, protože cítím, že hranice mé výdrže se limitně blíží nule. „Mlč a švihej pryč, než otevřeš tu nevymáchanou hubu...nic ti do toho není!“.
Cestou zpátky skoro dobrý.
Skoro.
Potkal jsem na podobným místě ty samý dvě krávy a co byste řekli? Správně – neuhnuly.
Když jsem se jim upoceně vyhýbal, ani mne nezaregistrovaly a já jen slyšel vzadu slábnoucí hlas:“...a to je jasný. Eva je sice vysoká, to je pravda, jenže.....“
Příště asi neuhnu.