Vodácký ráj v Čechách existuje.

Je sice malý, takže se spíš jedná o oázu a nemluvím o úseku řeky, nýbrž břehu – ale ráj to rozhodně je.

Je to kdesi na Vltavě (upřesním později), která je odedávna Mekkou vodáků, coby bezesporu nejkrásnější řeka v ČR a to zejména ohledně splavnosti. Hodně řek má krásné okolí a je to celkem zákonité – kde je voda, tam je život.

Ale spousta krásných řek (Berounka, Lužnice, Sázava…) je pro zkušeného vodáka jako terén pro splouvání po většinu roku nezajímavá, protože…stručně…“volej“. Vltava se dá jet kdykoli s výjimkou extrémně vysokého stavu průtoku.

Z toho také vyplývají největší nešvary, se kterými se skutečný vodák na řece může setkat, jimiž jsou záplavy lidí všech možných úrovní a s tím související kvalita kempů a pobytu v nich. Vodák Vltavu miluje, ale rok od roku se na ni vrací méně rád, protože časy, kdy vodáci byli kamarádi, večer se sesedli u ohně či v hospodě aby se bavili a zpívali u kytar, se zdá být dávno pryč. Přes den pluje po hladině spousta různých plavidel osazených dnes už povětšinou podnapilými osádkami pořvávajícími leccos až po pouhé vulgarity, či neidentifikovatelné skřeky. Na jezech se stojí fronty, lidi o ježdění vody často nevědí vůbec nic, chovají se zhůvěřile, ucpávají kritická místa a jsou někdy i agresívní. Totéž pokračuje večer v kempu, kde (zejména v nálevnách) je oblíbenou kratochvílí skandované řvaní, mlácení do stolů a naprostá absence klidu a romantiky, které tam běžný vodák marně hledá.

Je to asi přirozený vývoj, se kterým se nedá nic dělat, protože čím víc opilých lidí, tím víc peněz do kasy kempného a o víc vlastně nejde. Když k tomu přičtu reprodukovanou hudbu (ano – i techno), hrací automaty, a podobné „vodácké“ disciplíny, tak je mi skoro zatěžko tam vůbec jet. Pokud člověk nechce přespávat na divokých kempech, což je zakázáno, moc možností nemá. Konzum se do nás opírá ze všech stran plnou silou a vzdorovat se mu dá jen těžko.

Po dvou příšerných nocích na kempu v Rožmberku (většinou několik dní bydlíme na stejném místě a jen lodě posouváme splouváním po řece dolů, abychom se na noc vrátili) jsme utekli do penzionu ke kamarádovi, který měl občerstvení na kempu Braná do povodní v r. 2002, kde mu voda vzala všechno. Pořídil si starý dům v kopcích v obci Ostrov (pod Malšínem) a za deset let z něj vybudoval příjemný penzion, ale hlavně Vojtu a jeho Jiřinku máme rádi a tak jsme se k nim uchýlili a večer jsme řešili, jak to pokonáme do budoucna. Já se vztekal, že do těch sídlištních kempů se samoobsluhami už jezdit nechci a že musíme najít něco jiného. Kempy na Vltavě rostou jako houby po dešti, takže výběr sice je slušný, ale většinou jsou ošklivé, bez jediného stromu a opět zaměřené jen na dojení peněz z lidí. Vedle nás seděl klučina, který přijel na kole a ten mi řekl, že ví o místě, které se nám líbit bude. Ze mne se stal jeden velký sedící otazník, kterému on trpělivě vysvětlil cestu z Krumlova a dokonce nám dal telefon na majitele, takže bylo naprosto jasno, kam pojedeme (po průzkumu autem) dál. Vydali jsme se tedy druhý den hledat místo zaslíbené, během čehož jsme zjistili, že nám ten dobrý muž cestu vysvětlil sice detailně a trpělivě i několikrát, ale úplně špatně. Navíc i číslo na majitele kempu pochopitelně patřilo někomu úplně jinému, ale po telefonické konzultaci s Vojtou a několikerém dotazování domorodců jsem TO skutečně našel a po zbytek dne jsem žil jako ve snu.

Po projetí lesíkem, jsme se vynořili na břehu Vltavy zarostlém vysokými rozložitými stromy, pod nímž se rozkládalo nevelké prostranství tvářící se jako tábořiště s občerstvením.

Všechny stavby jsou srubovitého typu plus dvě středně velké pergoly pro večerní posezení.

Dva venkovní grily, ze kterých se statečně hulilo, obsluhoval chlapík drsného vzezření odhadem víc, než šedesátiletý.

Když jsme vystoupili a seznámili se s Milanem, řekl nám po dotazu, že tam smíme přespat, auta si máme dát támhle, stany postavit támhle, oheň že nám večer udělá, ale přikládat si musíme sami. Dřevo je v metrech támhle – ZADARMO. Platí se 40kč za hlavu a nic jiného Milana nezajímá (jinde zaplatíte automaticky za auto, za stan, někde i za loď) - s jednou výjimkou. Musíme se chovat slušně, udržovat pořádek a respektovat pravidla.  Navíc ceny nabízených pochutin byly víc, než slušné, takže nebylo vůbec, co řešit. Nechali jsme tam auta a jedním (pochopitelně jeli na průzkum jen řidiči) se přemístili proti proudu k lodím a zbytku výpravy.

Spluli jsme si naši oblíbenou štreku přes Krumlov a pod ním po pár kilometrech poznali kemp U Milana i z vodní hladiny. Nedá se to přejet, protože maso z grilů voní na všechny strany a kouř valící se po řece je neklamnou zvěstí o tom, že ráj je blízko. Za zmínku stojí i břeh u přístavu. Břeh je ručně vyskládán z kamenů tak, že tvoří schodiště – a bez betonu. Ostatně po obhlídce kempu nám došlo, že Milanovi prošlo rukama mnoho tun balvanů, které vyskládal do pozoruhodných ornamentů. Po uklizení lodí jsme se sešli u okénka na panáka a pak hned k Milanovi a jeho grilům nadiktovat objednávky. Když na nás Milan po pár minutách hulákal ochraptělým hlasem:“Maso!“, tak jsme nevěřícně pobrali velké papírové (2x tak velké, než jinde) tácky se steaky jako sloní ucho, klobásy jak víno – rovněž nemalé a k tomu dochucovadla volně v lahvích na stole, jako v restauraci (všude jinde syntetické pytlíky za peníze, nebo ošizený cákanec ředěného čehosi – rovněž za poplatek). Když jsme se jako v opojení rozsadili pod pergolou a pustili se do jídla, nevěřícně jsme po sobě koukali, jakou dobrotu ten chlap v tom začouzeném pekle z krkovice vykouzlil. Milan seděl na svém oblíbeném fleku pod druhou pergolou, kde má přehled o grilech i o hladině řeky, z níž viděl několik stovek metrů proti proudu. Jakmile zahlédne plavidla, nakládá maso na gril a nikdy se nesplete. Dostali jsme steaky jak sloní ucha a klobásy strašně dobré, ale objednali jsme si tolik, že…no prostě se to nedalo vůbec sníst. Tak jsem ho šel požádat, jestli nemá nějaké bodce na opékání, že bych si to večer přihřál na ohni. Pravil:“Hele, gril bude naloženej uhlím a ještě pojede několik hodin, tak si sem potom normálně vlez a udělej si to, jak budeš chtít“. K neuvěření… Ale co víc – v tábořišti bylo nás sedm a k tomu dva starší manželské páry na raftech ze Slovenska, se kterými jsme se brzy skamarádili a ti nám o Milanovi vyprávěli samé hezké věci. Začal jsem se ošívat a do mé duše se vkradla nejistota. Prohlásil jsem:“To už je vážně podezřelý. Příliš ideálním věcem a lidem nevěřím, takže tady musí bejt něco špatně…něco, na co přijdeme, až bude pozdě. Sem se určitě večer přijede bavit kolektiv komunistů budovatelskými písněmi, nebo tak něco…“. Inu – nedobré zkušenosti z minula. Pak nás někdo utišil s tím, že na druhém břehu řeky stojí srnka a dívá se na nás. Napojila se a dívala se naším směrem dobrých 20 minut, aby pak v klidu ladně odkráčela. Milan se usmál a zašeptal:“Ta sem chodí každej den“.

Jako pozitivum vnímám i fakt, že v areálu není veřejná teplá sprcha. Rozmazlenci a mastňáci se tu tím pádem nebudou zdržovat a pro nenáročné je tu řeka. Navíc – Milan je gentleman. Pokud dáma je v nouzi a pěkně poprosí, tak ji pustí do své vlastní sprchy.

Po kempu zněla povětšinou country muzika, ale také vyložené libůstky, jako např. Leonard Cohen. Když jsme večer přinesli hudební nástroje, hudba okamžitě ztichla, a když jsem Milana pozval k nám k ohni, tak se pak trochu rozpačitě přidal. Když zjistil, že se mi s kytarou na nízké lavičce sedí špatně, přinesl mi od grilu svou vlastní židli. Popíjel pivko a se zájmem poslouchal hudbu, kterou jsme do ohně posílali. Když pak nesměle požádal, jestli bychom mu nezahráli jeho nejmilejší písničku, tušil jsem, průšvih. Ano – byla to Montgomery. Každý muzikant má po létech hraní nějaké songy, do kterých byl tolikrát donucen, uprošen…že je opravdu nemá rád (tedy je nehraje) a Milan se dokonale trefil. Naposled jsem ji zahrál kamarádce, které zemřel syn, který ji rád poslouchal – tak to se odmítnout nedá. Ale stejně tak se nedalo odmítnout Milanovi, za jeho člověčenství, kamarádství, nezištnou pohostinnost a za to, jaký je to sympaťák s citlivou duší pod drsnou kůrou. Je fakt, že jsem si tu písničku po létech pauzy a i Milanovu radost opravdu užil, takže to bylo moc fajn. Poděkoval a po pár písničkách nás opustil s tím, že si jde lehnout do srubu, kde nás bude poslouchat přes otevřené okno, dokud neusne, protože toho musel mít skutečně po celém dni u grilu plné zuby. Navíc nám nabídl (protože bude už pak zavřené nápojové okénko), že nám ven na tůl postaví láhve s tím, co kdo pijeme a my si sami budeme dělat čárky. To jsem s díky odmítl s tím, že zas tak dobře se ještě neznáme, abychom toto mohli přijmout, protože jsem se děsil toho, že bychom mohli na nějakou čárku zapomenout.

Večer se nám i slovenským kamarádům přehoupnul do noci a lidé se pomalu začali trousit do stanů. Jako poslední jsem se slastně svalil pod strom do spacáku na karimatku, koukal do jeho koruny na stínohru ohně a naprosto spokojen usnul. Ráno po probuzení jsem zažil další příjemný šok. Nejen že Milan dokonale ovládá grilování a jeho dva synové na střídačku nápoje a další zboží. Ráno přisvištěla jeho čiperná maminka (sama autem), otevřela další okénko na srubu a začala tvořit palačinky, lívanečky a čočkovou polévku. Slast veliká a opět ta podezřelá iluze ráje. Do toho Milan mladší fukarem vyfoukával z cestiček listí a trávu, což už mi přišlo moc pedantské, ale on se mi pak svěřil, že má prostě opravdu rád pořádek – což mu upřímně trochu závidím. Já ho mám rád taky, ale činnost pořádku předcházející jsem si příliš neoblíbil. Šel jsem se podívat k řece, jestli tam (jako ve skutečném vodáckém ráji „copyright Zdeněk Šmíd – Proč bychom se netopili“) neteče voda do kopce, atd. a navíc jsem očima hledal, jestli komunisti nepřijeli až ráno na cvičení Lidových Milicí. Nic…ráj setrval jen v samých příjemnostech a pozitivech, takže se žádná z mých paranoidních obav nevyplnila ani náznakem.

Chtěli jsme těm borcům přivézt z Krumlova něco pěkného na památku, ale město je plné turistických kýčů, takže to odskákali teploměrem ve tvaru kotvy omotané lanem, ale naštěstí je to potěšilo. Když jsme vyzvídali, jak je možné, že je u nich takový klid, málo lidí a pořádek, tak mi Milan vysvětlil, že to oficiálně jako tábořiště vedené není a oni si lidi, kterým dovolí přespat, opravdu vybírají. Doslova pravil:“…a hovada posíláme dál po vodě“. Takže jsme měli vlastně kliku, že jsme zapůsobili důvěryhodně, což jsme pak (doufám) svým jednáním dokázali. Napadlo mne, že bych jim jejich kemp propagoval článkem a nabídl jim to k úvaze, i když bych si pochopitelně sobecky spíš přál, aby tam bylo vždy lidí co nejméně. Nejdřív se na to netvářili, ale pak Milan zhodnotil situaci tak, že vlastně o letošních povodních přišli o 1,5 měsíce ze sezony, protože jim to taky kemp kompletně vypláchlo a navíc lidi jsou dost vyděšení z mediální masáže sdělovacích prostředků a na vodě jich je podstatně méně, než bývá zvykem. Takže jsem nakonec dostal zelenou a tímto plním své slovo.

Opravdu neradi jsme se s novými kamarády a jejich vodáckou oázou loučili, ale měli jsme před sebou poslední štreku ze Zlaté Koruny do Boršova a odjezd domů. Takže jsme upřímně děkovali za pohostinnost, stiskly poctivé pravice, naskákali do aut a s máváním odjeli z místa, na které nikdy nezapomeneme, ani kdybychom jej už neměli spatřit. To ale nehrozí a příští rok (nejpozději – protože mám už teď podivné cukání) se jistě shledáme.

Teď jsem s Milanem mluvil po telefonu, abychom si domluvili detaily (jestli smím vysvětlit cestu do kempu a kontakt) a on mne požádal, abych vysvětlil pár detailů:

Je logické, že je zajímají jen lidé, kteří si nedovezou všechno jídlo a pití z marketu, ale udělají u nich útratu. Takovým dovolí i parkování i nocleh ale potřeba vše předem domluvit telefonicky. Základním předpokladem je také slušnost, pořádek a dodržování domluvených pravidel.

Protože tu nemohu přímo dělat reklamu, pak pro zájemce o mobilní kontakt, fotky a popis příjezdové cesty odkazuji sem na svůj web.